 |
| Gulášovka chalupářská |
Po včerejší nezbytné údržbě trávníku,
který vykazoval známky zhoubného bujení, jsem vrazil do kuchyně a objevil na sporáku hrnec, v němž stála naběračka. Zavětřil jsem. Nasál vzduch a měl jasno. Gulášová polévka. Husťačka!
Kousek bokem se smažilo jakési maso, ale to mě nechalo chladným. Miluji polívky a šel bych světa kraj. Až tam, kde je k dispozici maggi, pepř a trocha soli. Díky dopolednímu výletu mé ženy a existenci domácí pekárny v sousední obci se na kuchyňské lince pov...alovaly dvě chia housky. Babicova kulinářská nirvána.
Přidal jsem si dvakrát. S plným žaludkem jsem domácí vepřo-knedlo-zelo frajersky odmítl s tím, že ho okusím až u sobotního oběda. Cestou k dřezu, kde jsem po sobě použité nádobí umyl, mě napadla hříšná myšlenka.
Co kdybych se naučil tuhle úžasnou polévku uvařit sám? Vajíčka natvrdo už zvládám a česnekačku dávám levou zadní. Jenže chce to recept, usoudil jsem. Utírám po sobě misku a lžíci a povídám manželce: "Mamuš, možná tě to překvapí, ale rád bych si tenhle zázrak, co nasytil mé tělo, dokázal sám uvařit. Naučíš mě to? Ber ale v úvahu, že nejsem kuchař, nýbrž ajťák - a musí se na mě pomalu."
Žena vzhlédla od notebooku značky Toshiba (reklama), kde právě zveřejňovala návod na jakousi háčkovanou obludu, usmála se a řekla: "Brnkačka. Hledáš složitosti tam, kde nejsou."
"Ale vaření je umění!" oponoval jsem.
"Jo, to říká Pohlreich a jiní šílenci," nesouhlasila manželka. "Ve skutečnosti jde o prostou činnost, kterou zvládneš i ty, vybaven penězi nebo platební kartou."
"?" Nechápal jsem.
"Prostě zajdeš do obchodu, koupíš gulášovku v pytlíku, jeden vídeňský párek a oškrábeš si brambory. Celé to vrazíš do hrnce uvaříš. Za dvacet minut máš hotovo."
Vysvětlila mi žena a já pochopil, že kulinářské umění nespočívá v několikahodinové dřině u plotny, nýbrž ve schopnosti najít nejméně bolestivé a časově nenáročné řešení, které tkví v tom, že necháte chlapa celý den o hladu a makat, aby neměl roupy.
"Jsi génius," pravil jsem a odešel do svého pokojíku zhlédnout poslední díl seriálu od Stephena Kinga s názvem Mr. Mercedes (reklama).
Jsem rád, že jsem se dobře oženil. Vepřo-knedlo-zelo bude dnes.
Sociální sítě, Plaváček
Co kdybych se naučil tuhle úžasnou polévku uvařit sám? Vajíčka natvrdo už zvládám a česnekačku dávám levou zadní. Jenže chce to recept, usoudil jsem. Utírám po sobě misku a lžíci a povídám manželce: "Mamuš, možná tě to překvapí, ale rád bych si tenhle zázrak, co nasytil mé tělo, dokázal sám uvařit. Naučíš mě to? Ber ale v úvahu, že nejsem kuchař, nýbrž ajťák - a musí se na mě pomalu."
Žena vzhlédla od notebooku značky Toshiba (reklama), kde právě zveřejňovala návod na jakousi háčkovanou obludu, usmála se a řekla: "Brnkačka. Hledáš složitosti tam, kde nejsou."
"Ale vaření je umění!" oponoval jsem.
"Jo, to říká Pohlreich a jiní šílenci," nesouhlasila manželka. "Ve skutečnosti jde o prostou činnost, kterou zvládneš i ty, vybaven penězi nebo platební kartou."
"?" Nechápal jsem.
"Prostě zajdeš do obchodu, koupíš gulášovku v pytlíku, jeden vídeňský párek a oškrábeš si brambory. Celé to vrazíš do hrnce uvaříš. Za dvacet minut máš hotovo."
Vysvětlila mi žena a já pochopil, že kulinářské umění nespočívá v několikahodinové dřině u plotny, nýbrž ve schopnosti najít nejméně bolestivé a časově nenáročné řešení, které tkví v tom, že necháte chlapa celý den o hladu a makat, aby neměl roupy.
"Jsi génius," pravil jsem a odešel do svého pokojíku zhlédnout poslední díl seriálu od Stephena Kinga s názvem Mr. Mercedes (reklama).
Jsem rád, že jsem se dobře oženil. Vepřo-knedlo-zelo bude dnes.
Sociální sítě, Plaváček
.JPG)
